Praha - porcelán, kamenina

 

Nejznámější a svého času zřejmě největší pražská porcelánka se pustila do výroby už roku 1793 na Florenci. Původními produkty bylo kameninové nádobí. Od začátku se jednalo o poměrně velký podnik, u jehož zrodu bylo více zakladatelů, konkrétně Josef Ignác Lange, Emanuel Hübel, Jan Václav Kunerle a jeho bratr Karel.

Provozovna s 54 zaměstnanci z Česka i zahraničí však vyhořela roku 1797, avšak půjčka od bankéře Karla Ballabeneho pomohla, že rozvoj výroby mohl pokračovat. Záhy se změnili majitelé, místo bratří Kunerlů přišli Karel Lenhart a Karel Josef Clam-Martinic, a počet zaměstnanců se rozšířil už na dvě stovky. O pět let později držel 100% podíl v manufaktuře hrabě Clam-Martinic, od roku 1810 výrobna patřila Emanuelu Hübelovi, jenž původně začínal jako jeden ze čtyř majitelů od založení podniku.

To už se porcelánce tolik nedařilo a promítlo se to i do počtu zaměstnanců, který klesl až na devět. Po smrti majitele převzal manufakturu roku 1925 jeho syn Jan Januarius Hübel, který však zemřel o devět let později.

Roku 1834 se tak podnik dostal do rukou Karla Ludwiga Kriegela, což přineslo zásadní změny v přeorientování výroby na porcelán (1837) a stěhování z Florence na Smíchov (1841). Roku 1845 se do Prahy přestěhoval německý sochař Ernst Popp, který zde spolupracoval s pražskou porcelánkou a zároveň dojížděl do Klášterce nad Ohří. Popp měl bezpochyby velkou zásluhu na zvýšení umělecké úrovně místního porcelánu. Že od 40. let 19. století přišlo zlaté období pražské porcelánky, potvrzuje i Marek Mahler: „Vytváří se žánrové figurky, alegorie květin, národnosti (Rus, Ruska, Skot, Skotka…). Busty osobností se vytváří z biskvitu,“ uvádí autor ve studijním textu Oceňování starožitného porcelánu.

Porcelánka se roku 1895 stěhovala do Radlic a o 15 let později zanikla.

Uvádí se, že k jejímu konci vedla i nákladná doprava materiálu. Zatímco na Karlovarsku se porcelánkám dařilo díky výskytu kaolínu a dalších surovin v blízkém okolí výroben, pražská porcelánka se o tuto výhodu opřít nemohla.

V Praze působily i další manufaktury na porcelán, keramiku či kameninu. Můžeme jmenovat například petřínskou manufakturu Bedřicha Novotného spoluzaloženou Benediktem Hasslacherem (dříve vlastníkem porcelánky ve Staré Roli) z první poloviny 19. století, karlínskou manufakturu na kameninu ze stejného období libeňskou manufakturu na porcelán z 19. a počátku 20. století, Eberhardtovu porcelánku z 19. století, nebo porcelánku Gebrüder Tuček (Bratři Tučkové) z 2. poloviny 19. století. V Praze také od počátku 20. století sídlil avantgardní umělecký podnik Artěl, který však využíval porcelán a keramiku vyráběné mimo Prahu.

 

Užitečné zdroje

BRAUNOVÁ, Alena. Kouzlo keramiky a porcelánu. Praha, 1985. Práce.

MAHLER, Marek. Oceňování starožitného porcelánu. Praha, 2004, Asociace starožitníků České republiky.

KNÁPEK, Zdeněk. Rukověť sběratele porcelánu. Olomouc, 2003. Rubico.

Praha 1793 - 1837, značka

Praha 1793 - 1837, značka "Prag" červená nebo vtlačená

Praha, 1793 - 1837, červená nebo vtlačená značka

Praha, 1793 - 1837, červená nebo vtlačená značka "HIP"

Praha, 1793 - 1837, červená nebo vtlačená značka

Praha, 1793 - 1837, červená nebo vtlačená značka "P"

Značka

Značka "K&C PRAG", Praha, 1837 - 1841

Značka

Značka "K&C", pražská porcelánka, 1837 - 1841

"K&C - P", Praha 1837 - 1841

"P", Praha, 1837 - 1841

"Prag" 1837 - 1841

Prag, 1837 - 1841

Prag, 1837 - 1841

"Prag - M", 1837 - 1841

"K&W Prag", 1837 - 1841

K&C PRAG, 1842-1852

K&C PRAG, 1842-1852

"PRAG", Praha po roce 1837

"Prag" po roce 1837

"P", Praha po roce 1837

Praha, modelér Ernst Bruno Johannes Popp

Praha, modelér Ernst Bruno Johannes Popp

Ernst Popp

Ernst Popp