Jak poznat pravou slonovinu?

 

Můžeme je označovat za padělky nebo je nazývat novějšími replikami. Řeč je o předmětech, které mají napodobovat starožitnosti ze slonoviny, avšak materiál je jiný. Nejčastější lacinou náhražkou slonoviny bývá umělá hmota.

Pokud si nevíme rady, můžeme materiál rozpoznat s pomocí do ruda rozžhavené jehly, která do plastového výrobku pronikne skrz, zatímco slonovina střet se žhavým kusem kovu ustojí. Někdy se testuje i obyčejným zapalovačem. Plamen v kontaktu s plastovým povrchem způsobí typicky plastový zápach, když se naopak jedná o náhražku z kosti, měli byste ucítit zápach podobný spáleným vlasům. Naopak slonovina by po kontaktu s rozžhaveným kovem neměla být cítit jinak než předtím. Zkoušku plamenem či rozžhaveným kovem však zpravidla nemůžeme podniknout přímo v obchodě, kde se musíme rozhodnout, zda předmět zakoupíme.

Musíme se tedy primárně orientovat podle snadno viditelných a hmatatelných rysů. Pravá slonovina bývá při potěžkání znatelně těžší a na dotek velmi hladká. Pravá starožitnost ze slonové kosti by měla mít patinu, byť to samo o sobě ještě není zárukou pravosti. Skutečná slonovina má snadno rozeznatelné nepravidelnosti ve struktuře povrchu, což ji výrazně odlišuje od plastových výrobků. Zatímco žilky na povrchu slonoviny bývají nepravidelné, u výrobků z plastu se tohoto přírodního efektu nedaří dosáhnout. Starší kousky ze slonové kosti bývají nažloutlé, ty opotřebovanější dokonce nahnědlé.

Výskyt plastu v místech, která zpravidla u starožitností byla vyráběna ze slonoviny, rovněž napovídá o stáří předmětu. Sošky s plastovými obličeji či končetinami logicky nemohou být starožitnostmi, jelikož plast je obecně novějším materiálem. Od roku 1975 navíc vešla v platnost úmluva CITES, která značně omezila další využití materiálů z ohrožených zvířat, což se týká i slonoviny. Pokud tedy najdeme na předmětu kus pravé slonoviny, zvyšuje to pravděpodobnost, že se jedná o skutečnou starožitnost.