Původ starožitného kamejového skla sahá až do starého Říma, znovu do módy se však dostalo až v 19. století. Judith Miller, známá britská odbornice na starožitnosti, tuto událost popisuje takto: „Vévoda z Portlandu zapůjčil v roce 1810 svou starořímskou vázu Britskému muzeu, kde se setkala s ohromným zájmem veřejnosti. Inspirovala britskou sklárnu J&J Northwood k výrobě přesné kopie, což jim zabralo 20 let,“ vysvětluje Millerová v knize Starožitnosti pod lupou.
Kamejovému sklu se poté začaly věnovat i další sklárny, přičemž nejžádanější starožitnosti tohoto druhu pocházejí ze secesní tvorby francouzských skláren Emila Gallého a bratří Daumových. Populární jsou například vázy s rostlinnými motivy či krajinami.
Kamejové starožitné sklo vznikalo překrytím skleněné baňky minimálně jednou či více vrstvami skla jiné barvy. Probrušováním či prořezáváním pak vycházel mírně plastický dekor. Odstraňování vrstev vytváří odstíny mezi kombinovanými barvami. Starožitné kamejové sklo bývá s oblibou fotografováno s podsvícením například lampou, aby se zvýraznila hra barev. Proto se kamejové sklo využívalo také při výrobě domácích stolních i stojacích lamp.
