Olejomalby

Staré olejomalby jsou velmi často k vidění mezi starožitnými obrazy. Ve starožitnostech jsou olejomalby na prodej zpravidla často zastoupeny i vzhledem ke stáří této malířské techniky v porovnání s akrylem. Nejčastěji registrujeme olejomalby na plátně, dřevěné desce, kartonu, lepence, sololitu (dřevovláknité desce), případně měděné desce či plechu a dalších materiálech.

Technika olejomalby, jak ji známe dnes se vyvinula z vaječných temper, jejichž pojidlem byl vaječný žloutek, nicméně jistá forma pojení malby olejem bylo používáno už ve starověku. Průkopníky olejomalby byli v 15. století bratři Jan a Hubert van Eyckové a Robert Campin, přičemž důležitým faktorem byl vynález terpentýnu. Od poloviny 20. století přichází rozmach akrylátových barev, olejomalba však stále není zcela vytlačena.

Olejomalba je v malířství považována za mistrovskou techniku, kterou nelze rychle plně osvojit. Olejové barvy se vyznačují skvělou přilnavostí, čistotou pigmentu, transparentností, leskem a skvělému odstupňování barev a velmi dobré stálosti barev. Výraznou nevýhodou však je dlouhé schnutí, které značně protahuje práci na obrazu.