Kamenina

Kamenina je druh keramické hmoty, popřípadě hovoříme o kamenině jako o výrobcích označených z tohoto materiálu. Kamenina bývá pro svůj vzhled často mylně zaměňována za porcelán a celá řada podniků se věnovala produkci výrobků z obou materiálů, či spíše přecházely z výroby měkké kameniny k porcelánu.

Kamenina je keramikou vypalovanou při vyšších teplotách vyznačující se pevností, trvanlivostí a velmi nízkou nasákavostí, takže bývá využívána i v exteriéru. Díky silné odolnosti materiálu může být zpracována i do poměrně tenkého střepu. Vysoká teplota vypalování má za následek takzvané slinování, tedy vytvoření skelného povrchu.

Oproti jiným keramickým materiálům bývala výroba kameniny náročnější, protože se nezpracovávala jen z vykopané a opracované hlíny, ale musela se doplnit ještě o další suroviny jako různé druhy písků, šamoty, křemene, živce, mastných jílů. Nejkvalitnější měkká kamenina obsahovala také kaolín, který je zároveň základní surovinou pro porcelán.

Vypálená kamenina bývá obvykle neprůhledná, spíše jsou pro ni typické barvy jako šedá, červená, bílá či béžová. V některých případech se pokrývá glazurou, jindy se ponechává hrubý zrnitý povrch, ale může být i naleštěný do velmi hladké podoby.

V odborné literatuře dále rozlišujeme kameninu na měkkou a tvrdou, případně varnou kameninu či porcelánovou kameninu.

Rozdíl mezi tvrdou a měkkou kameninou se z velké části odvíjí od úpravy techniky výroby v průběhu let. Tvrdou kameninou nazýváme starší materiál vyráběný od přelomu 13. a 14. století v Porýní, odkud se šířil dál. Proto se také často hovoří o německé kamenině. Minimální teplota výpalu byla 1300 °C a výsledný střep byl téměř slinutý a minimálně nasákavý a buď nebyl glazován, nebo byl pokryt solnou glazurou s matným zabarvením.

Měkká kamenina se začala vyrábět v polovině 18. století v Anglii, a proto se jí také říká „anglická kamenina. Vzhledem byla podobná porcelánu a vyrábělo se z ní také velmi dekorativní zboží v podobě figurálních plastik, stolního nádobí, váz nebo dóz.

Významnými českými výrobci kameninového zboží byly manufaktury v Týnci nad Sázavou a v Praze, první kameninové produkty nacházíme v Lošticích na Olomoucku, kde se od přelomu 13. a 14. do počátku 16. století vyráběly takzvané loštické poháry.

Sběratelé starožitností registrují kameninu například v podobě talířů, korbelů, nápojových souprav, cukřenek, dóz, džbánů, mís, váz a v neposlední řadě soch a sošek. Stejně jako v případě porcelánových starožitností rozpoznáváme výrobce kameniny zpravidla podle značky, která se nejčastěji objevuje na spodní straně starožitnosti. Značení se samozřejmě vyskytuje i na nově vyrobených produktech.

Porcelánová kamenina se vyrábí až od 20. let 20. století, kdy ji ve Spojených státech začali produkovat pod názvem vitreous china především v podobě sanitárního zboží, tedy záchodových mís, umyvadel pisoárů nebo bidetů. Jak její název napovídá, jedná se o hmotu kombinující porcelán a kameninu. Je to materiál s minimální nasákavostí, výrazně odolný proti zatížení, nárazům či působení kyselin. V Česku se její výrobě věnovala od roku 1932 společnost Ditmar-Urbach v Teplicích, která později zavedla značku Diturvit pro vlastní druh porcelánové kameniny.